Ráda řeším co se mi děje v hlavě. Hledám si informace, čtu knížky a baví mě vědět o co go. Když nevím, co se semnou děje, začnu bejt nervní a není mi dobře. Teď mi bylo pár dní v kuse tak zle, že jsem fakt nechápala, nechtěla jsem nic a nic se mi nelíbilo a byla jsem nesnesitelná jak sama pro sebe, tak i pro moje okolí. Už je to několik let, co o sobě vím, že ne všechno je úplně v pořádku. Nevadi mi to a prostě s tím žiju, jsem se vším smířená a přestala jsem brát všechny možný prášky i za cenu toho, že si občas prožiju fakt hnusný panický ataky v ty chvíle, kdy je to prostě nejhorší. Zbláznila jsem se? Věta která mi celej minulej týden běhala hlavou, sem a tam jako splašená laň. Sama si tak i přijdu. Můj hlavní problém je to, že kdykoli se jentak nemůžu sbalit a utéct bez jakýhokoli složitýho vysvětlování domu se cítím jako v pasti a automaticky je mi nepříjemně. Z minulýho vztahu jsem si zvykla na veškerej nekomfort ohledně emocí, tentokrát je to ale tak spontánní, jedno
Je hustý, jak jsou každý letní prázdniny úplně jiný. Tři roky zpátky se mi v létě děly věci, o kterých ani nechci mluvit. Dva roky zpátky jsem je fakt jenom čistě prokalila s kamarádama, dělala klasický blbosti jako každej dospívající. Minulý léto bylo skvělý, ale tak nějak jsem si začala v hlavě pohrávat s myšlenkou, jestli to má ještě cenu, ležely mi na mysli úplně jiný věci a měla jsem víc problémů, než radostí. Tohle léto je zatím víceméně pohádkový. Poslední léto před vysokou, pravděpodobně poslední, kdy můžu dělat píčoviny a nestarat až tak moc o dospělácký věci, který stejně řešit nechci. Rok od roku mám kolem sebe jiný lidi. Ty mně nejbližší jsou tady pořád, ale lidi z širšího okolí se střídají jako bláznivý fanynky v postelích interpretů. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale já jsem spoko. People comes and people go. Když chce někdo z mýho života pryč, prostě ho nechám jít, naučila jsem se nedržet je, nesnažit se, nemá to smysl. Ti co zůstat mají, zůstanou. Zpá